Tak jsem ten krok nakonec udělala. Nevyhovovali jsme si, každý viděli budoucnost jinak, tak proč to dál prodlužovat. I když jsem ho milovala, byla to úleva.

Ty jo, ale na jak dlouho? Trvala asi… no vlastně netrvala. Téměř ihned mě zasáhl příšerný smutek. Za chvíli to začalo bolelo jako čert. „No co to jako je? Vždyť jsem udělala věc, která byla naprosto v souladu s tím, co jsem chtěla.“

AHA. Asi mě to nemine. Klasický „porozchodový“ stav. Bohužel, i v tomhle případě jsem si musela základní fáze smutku prožít.

Je pravda, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí bylo v podstatě z mé strany, vyhnula se mi fáze popírání. Tu jsem si dostatečně užila především při rozhodování ?

Fáze vzteku přišla za pár dní, kdy jsem, sama sobě začala vyčítat, že… jsem mu tak věřila / jsem to neudělala dřív / neviděla, že on ….. atd. No, nebylo to zrovna období budování nějaké sebedůvěry. Spíš naopak. Vinila jsem sebe, jeho. A i Vesmír, že mi ho, vtipálek, vůbec poslal do cesty.

Tahle fáze plynule přešla do fází depresí. Těch probrečených večerů. Moc se mi nikam nechtělo a jen nad slovem „rozchod“ se mi vháněly slzy do očí. Je, a ta krásná sebelítost. Konečně jsem měla omluvu, že se můžu večer cpát čokoládou. ? No a zpětně se i divím, že ze mě dnes není alkoholik samotář.

Ale jak asi už tušíte, vše má nakonec dobrý konec. Fáze smíření ale přicházela velmi pomalu. Přece jen mi v té sebelítosti bylo tak nějak příjemně. Každý mě litoval, měla jsem omluvenky cokoliv…. Ale…. Nebylo tak nějak ono. Bylo to takové nějaké prázdné. Takže nakonec jsem se musela se situací smířit a jít si po svém. Rozuměj, opět si uvědomit, co vlastně v životě chci a opět to začít dělat.

Ano, stále budou chvíle, kdy mi nebude do smíchu, ale to k našemu životu patří. Vždyť bychom se jinak unudili ?

Takže vám všem, kteří jste právě v nějaké fázi po rozchodu z vlastního rozhodnutí, vydržte v tom. Udělali jste to přece proto, aby byl váš další život krásnější a veselejší. Ze strachu před pár týdny (ano možná i měsíci) bolesti nezůstanu přece tam, kde mi není dobře. Na světě nejsme od toho, abychom něco přežívali, ale abychom se rozvíjeli. A ty největší a nejkrásnější cesty se nám otevírají, když jsme ochotni pro to udělat něco i my sami.

Ale samozřejmě nezapomínám ani na ty, se kterými se rozešel partner. Tato rána bolí přece jen o dost víc a proto vám přeji hodně hodně hodně sil! Ale vězte, že ani se nenadějete a otevřou se před vámi nějaké nové dveře, které už teď pro vás Vesmír chystá ?