Taky to během dne máte? Pocity vyčerpanosti, bez nálady, „už aby padla“… Fuj, co?

Ale kde brát sílu a nekrást? No, na rovinu, když sami nemáme, musíme si přece jen jinde vzít. Ale nebojte nikdo o nic nepřijde. To, co si z od Vesmíru a od Země vezmete jim zase brzy vrátíte. A oni to ví a s radostí do vás svou energii investují.

Takže jak na to? Technik je samozřejmě nepřeberné množství, ale naučím vás, co funguje mě.

Nepotřebujete na to žádné zvláštní místo, ani čas. Je to něco, co se dá dělat kdykoliv, kdekoliv. Jo, pravda, při manželských intimních chvilkách je to kontraproduktivní 😀

Takže, pohodlně si sednu a zavřu oči. Začnu si všímat svého dechu. Čím víc se soustředím na to, jak tělo samo, bez mé pomoci dýchá, přestanu i vnímat zvuky z okolí. Nebo spíš, slyším je, ale jsou mi ukradené a nezaobírám se jimi. Zároveň s tím vědomě uvolňuju svoje tělo. Všímám si, kde je jaké napětí a svaly prostě uvolním. I v obličeji. Někdy mi stačí už jen tohle uvolnění, třeba na dvě minutky.

Když mám ale více času, jdu do hloubky. A to doslova. Představím si, jak mi z nohou rostou kořeny. Čím jdou hlouběji do země, tím jsou rozvětvenější. A pak si představím, jak z nich sosám spoustu zemské energie. Jde to lehčeji, když si představíte, jak kořeny nasávají tmavě červené světlo.

A abych tomu dodala grády, ještě si představím, jak se mi na hlavě otevírá světelná korunka (královská, samozřejmě ?) a tou začnu nasávat bílé světlo z prostoru nade mnou.

No a pak si představím, jak se ty dva světelné paprsky v mém těle pěkně propojí a všechna ta nashromážděná energie se vleje až do konečků mých unavených ručiček a nožiček a ochladí chudáka zavařeného mozka ?

Chvilku si tak posedím, třeba i pět minut, a pak se vrátím do reálu. Dělám to ale pomalu. Začnu vnímat zvuky v okolí, rozhýbu ruce, nohy a protáhnu se. Pak teprve otevřu oči.

A pak? Jdu si dát kafe ?.

Tak jak vám je? Super ne?